Povaha rozhodčích nálezů

Několik slov o rozhodčích nálezech.

V dnešním složitém, globalizovaném světě se snažíme najít vždy postupy rychlé, nenáročné a v neposlední řadě levné. Tyto možnosti nám však mnohdy nemohou zajistit standardizované postupy. Jejich problémem je právě jejich standardizace a s tím spojená nemožnost odlišit jemné, avšak často rozhodující nuance jednotlivých případů. Toto tvrzení bude platit pro obchodní vztahy dvojnásob. Autonomie vůle stran je pak klíčovým způsobem pro odlišení těchto nuancí při tvorbě obchodních smluv, včetně všech souvisejících ujednání. Ve všech fázích kontraktačního procesu se tak do větší či menší míry uplatňuje. Z výše naznačených důvodů má své místo i při úvahách o řešení případných sporů vzniklých ze smlouvy. Tyto úvahy dostávají obvykle podobu konkrétních smluvních doložek o řešení sporů. Může se jednat o volbu práva rozhodného pro konkrétní závazkový vztah nebo jeho část¹, volbu sudiště², nebo např. volbu alternativního řešení sporů, tzn. odejmutí možnosti (a povinnosti) řešení sporů z pravomoci obecných soudů. Na tomto místě pomineme alternativní způsoby řešení sporů, kterým chybí ten typ formalizace, zajišťovaný účinky právní regulace státu („zahájení, průběh ani ukončení řízení nemají žádné hmotněprávní a procesněprávní účinky, osoby třetí působící v tomto řízení nemají žádné donucovací a rozhodovací pravomoci, úspěšným výsledkem není vydání exekučního titulu – jedná se tedy jednací nikoli rozsuzovací bázi“³) – tedy alternativní metody typu mediace, konciliace, expertizy, mini-trial, či smíšené formy typu med-arb nebo medaloa.

Vůle stran při vyloučení pravomoci obecných soudů ve prospěch rozhodců je však omezena kogentními ustanoveními právních řádů. Typické podmínky pro možnost této derogace uvádí i § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů („dále jen ZRŘ“). Musí se jednat o majetkové spory (k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze 10 Cmo 414/95 z 15. listopadu 1995⁴), k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu a o předmětu sporu bylo možno platně uzavřít smír podle § 99 OSŘ. Z rozsahu sporů, které mohou být předloženy k rozhodování rozhodci je nutno vyloučit ještě spory vzniklé v souvislosti s výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkursu nebo vyrovnání. Nyní se již nebudeme věnovat srovnání rozhodčího řízení a řízení soudního⁵. Zaměříme se na zdůraznění shod a rozdílů výstupu těchto řízení – tedy typicky rozhodčího nálezu a soudního rozhodnutí. Ačkoliv ZRŘ nepodává definici rozhodčího nálezu, můžeme vycházet ze zákonem uvedených náležitostí. Pro ucelenou definici se jako klasická uvádí definice V. Sedláčka⁶, ze které je asi nejdůležitější poznámka, že rozhodčí nález má účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Důležitější bude však vymezení konkrétních rozdílů vůči soudnímu rozhodnutí, které si uvědomíme při aplikaci. Nejprve dejme prostor formálním náležitostem. Definice rozhodnutí v širším smyslu nám dává možnost alternativního rozhodnutí, kterým je usnesení. Zde nalezneme spíše shody než rozdíly mezi oběma typy řízení. Jedná se o typ rozhodnutí, vydávaného typicky o procesních otázkách. Rozdíl nalezneme snad jen v konstrukci příslušného ustanovení, kdy usnesení jako soudní rozhodnutí se vydává, nestanoví-li zákon jinak, dále zákon doplňuje demonstrativní výčet⁷, zatímco pro rozhodčí řízení je vydáváno v případech, kdy se nevydává rozhodčí nález. Tato formulace je poněkud odlišná. Obdobná je i formulace pro formu rozhodnutí. Rozhodčí nález musí být podle § 25 ZRŘ usnesen většinou rozhodců, vyhotoven písemně (zde má však ústní vyhlášení nálezu obdobné účinky jako ústní vyhlášení rozsudku soudu podle 156 odst. 3, navíc však není-li stanoveno jinak, jsou takto vyhlášeným rozhodčím nálezem vázány i strany.⁸ Rozhodce má rovněž možnost vydat nález celkový, mezitímní nebo částečný. Zajímavá je i otázka odůvodnění rozhodnutí. ZRŘ stanoví, že odůvodnění je třeba, pokud se starny nedohodly na tom, že nález bude vydán bez odůvodnění (zde se předpokládá vedle materiálního hodnocení předmětu sporu i zmínka např. o stanovení pravomoci rozhodce). Nároky na odůvodnění soudního rozhodnutí jsou o něco vyšší.⁹ To ostatně plyne i z faktu, že u rozhodčího nálezu není při dohodě stran vyžadováno odůvodnění vůbec. Samozřejmě základem pro odůvodnění jakéhokoli rozhodnutí je hodnocení skutkového stavu a postupů, které vedly k danému rozhodnutí. Jeho smyslem je poskytnout přehled průběhu řízení pro případnou odvolací instanci. Právě posledně jmenovaný důvod je opět základem dalšího rozdílu obou typů rozhodnutí. Zatímco soustava obecných soudů je založena na dvojinstančnosti řízení, tak pro rozhodčí řízení platí typicky zásada jednoinstančnosti. Tato zásada je modifikována § 27 ZRŘ. Ten dává stranám možnost odvolání, v případě že si tak v rozhodčí smlouvě dohodnou. Z hlediska srovnání s odvoláním v soudním řízení je zajímavá formulace zmíněného ustanovení ZRŘ. Podle něho může být rozhodčí nález přezkoumán jinými rozhodci k žádosti jedné nebo obou stran. Otázkou tak je, zda zákonodárce touto větou připouští možnost stranám dohodnout si takové situace, kdy je odvolání přípustné pouze po dohodě stran. Tato otázka je spíše k zamyšlení, protože si lze jen stěží představit situaci, kdy by se podobné smluvní ustanovení ve smlouvě objevilo. Z formálního hlediska je nutné ještě zmínit požadavky na náležitosti exekučního titulu. Má-li totiž rozhodčí nález sloužit jako exekuční titul, pak musí tyto náležitosti (zejména lez uvést pro vykonávací řízení § 261a OSŘ) splňovat.¹⁰ Pokud by totiž nebylo možno rozhodčí nález vykonat jen pro formální nedostatky, pak by asi rozhodčí řízení ztratilo veškeré své předpoklady být důstojnou alternativou soudního řízení. Odhlédneme-li od čistě formálních požadavků, pak se ještě musíme zastavit u určitých postupů během řízení. Samozřejmě existuje úplně jiný postup pro stanovení osob, které budou spor rozhodovat (toto je otázka poměrně široká, ale i jednoduchá při posouzení způsobu vzniku a charakteru rozhodčí smlouvy a plánu práce, věcně, funkčně a místně příslušného obecného soudu). Zajímavější je spíše možnost postupu rozhodování. Zatímco obecné soudy postupují podle platného právního řádu (ideální možností je postup podle vlastního práva, alternativou pak postup podle cizího právního řádu).¹¹ U rozhodčího řízení je situace zcela jiná. Rozhodčí nález totiž může být vydán podle českého práva i na základě rozhodování ex aequo et bono, v případě, že je k tomu strany výslovně pověřily.¹² Ještě širší možnost je naznačena například ve vzorovém zákoně vypracovaném komisí UNCITRAL, který dává možnost rozhodovat vedle zásad spravedlnosti i jako amiable compositeur („The arbitral tribunal shall decide ex aequo et bono or as amiable compositeur only if the parties have expressly authorized it to do so.“)¹³. Existují tak tři typy států – ty, ve kterých rozhodci mohou rozhodovat podle zásad spravedlnosti (vedle ČR je to např. Švýcarsko, Itálie), ty, které znají jen rozhodování typu amiable compositeur (typicky Francie) a ty, které převzaly vzorový zákon UNCITRAL a umožňují obě možnosti vedle sebe. Zajímavá je i otázka vázanosti rozhodnutí návrhem žalobce. Zatímco obecný soud je při svém rozhodování vázán návrhem účastníku s malou modifikací, kterou mu poskytuje § 153 odst.2 OSŘ, pak u rozhodčího řízení tomu je poněkud jinak, samozřejmě poněkud „volněji“.¹⁴ Ačkoli výše naznačené rozdíly dávají tušit, že nelze přistupovat k oběma typům rozhodnutí zcela rovnocenně a stejně, musíme ještě jednou zdůraznit jednoduchou, ale pravdivou tezi, že v účincích jsou v zásadě rovnocenné.   1 čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „Římská úmluva“)2 typicky např. podle čl. 23 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (dále jen „nařízení Brusel I“), ve vnitrostátních sporech např. viz § 87 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“) ap.3 Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha: ASPI Publishing, 2002, str. 13. (stylisticky upraveno)4„Majetkovým právem je třeba rozumět jak právo na majetkové plnění , tj. plnění ocenitelné v penězích, tak I určovací návrh, který se vztahuje na určení existence či neexistence takového práva. Majetkem, resp. majetkovým právem, je nutno rozumět I obchodní podíl společníka ve společnosti s ručením omezeným“. 5 k tomu viz např. Stavinohová J., Hlavsa, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk, 2003, str. 621n.6 Sedláček, V. Rozhodčí řízení v československém zahraničním obchodě. Praha, 1982, s. 747 viz § 167 odst. 1 OSŘ8 tomu napovídá i konstrukce ustanovení §25 odst. 1 ZRŘ, kde se hovoří o tom, že nález musí být „vyhotoven písemně“, což znamená např. i následně, jak uvádí např. i Rozehnalová (viz op. cit. sub 3, str. 163)9 srov. § 157 odst. 2 OSŘ10 výčet formálních i materiálních náležitostí např. viz Stavinohová J., Hlavsa, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk, 2003, str. 495-49811 zde nelze chápat čl. 3 Římské úmluvy jako odkaz na normy nestátního práva, tedy např. na lex mercatoria ap. (k tomu viz Rozehnalová, N., Týč, V. Evropský justiční prostor (v civilních otázkách). 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2006, str. 6512 viz § 25 odst. 3 ZRŘ13 citováno z http://www.uncitral.org/pdf/english/texts/arbitration/ml-arb/MLARB-only-rev06-e.pdf14Zajímavé jsou zejména nálezy rozhodčího soudu Rsp 19/95-I: „Rozhodce je vázán návrhem žalobce, nemůže se vyjadřovat k oprávněnosti změny navržené žalobcem. Rozhodce může pouze nepřipustit změnu návrhu, jestliže výsledky dosavadního šetření nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu“. Rsp 19/95-II: „Rozhodce nemůže přiznat něco jiného, než strana žalující požadovala v žalobním petitu, popř. přiznat žalující straně plnění z jiného skutkového základu, než který je předmětem řízení“. Rsp 19/95-III: „Rozhodce je oprávněn posoudit věc po právní stránce jinak, než jak to učinila žalující strana“. citováno z http://www.rozhodcisoud.net/arb_praxe_1.php