Započtení vzájemných pohledávek

V případě, že ve vzájemném vztahu dvou osob se dlužník stane zároveň věřitelem pro jiný dluh, pak je možné uvažovat o započtení vzájemných pohledávek - tedy zjednodušeně řečeno o možnosti, že by z těchto vzájemných pohledávek vznikla pohledávka jedna, ve výši rozdílu mezi těmito dvěma původními pohledávkami.

Existují však určitá omezení, které pohledávky lze započíst a které nikoliv, případně i některá časová omezení, kdy pohledávku započíst (už nebo ještě) nejde. Rovněž je vhodné si povšimnout rozdílu mezi možnostmi započtení v režimu občanského zákoníku a v režimu zákoníku obchodního. Mnohdy můžeme být v rozpacích, který z předpisů použít, ale zásady pro správný výběr jsou poměrně jasně zakotveny v § 261 a násl. obchodního zákoníku. Zjednodušeně můžeme říct, že pokud se nejedná o vztah mezi dvěma podnikateli, pak pro běžné fyzické osoby z toho plyne, že pokud není dáno jinak, pak se spíše mohou spolehnout na občanskoprávní úpravu.

Dle občanského zákoníku platí, že k započtení může dojít v případě, že mají věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, pokud se vzájemně kryjí, a jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. V tomto případě se tedy jedná o započtení projevem vůle pouze jedné ze stran. Předpokladem proto je právě fakt, že plnění je stejného druhu (např. peněžité) a tyto se kryjí, zejména časově. Proti splatné pohledávce tedy nelze, jak zákon výslovně stanoví, započíst pohledávku, která ještě není splatná. Zánik však nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení, tedy nikoliv až projevem vůle strany.

Zákon dále stanoví, že některé typy pohledávek nejsou započitatelné. Započtení tak není přípustné proti pohledávce na náhradu škody způsobené na zdraví. Výjimkou je situace, kdy by šlo o vzájemnou pohledávku na náhradu škody téhož druhu. Započtení není přípustné ani proti pohledávkám, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí. Započíst dále nelze pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Dohodou účastníků však lze započtením vyrovnat i všechny tyto pohledávky - jedná se o započtení na základě projevu vůle obou stran, proto není důvod, proč by zákon takové možnosti bránil.

Zvláštní úpravu pak má započtení proti pohledávkám na výživné. Zákon o rodině samozřejmě zpřísňuje podmínky takového započtení a to tak, že proti pohledávkám na výživné je započtení vzájemných pohledávek přípustné jen dohodou. Proti pohledávkám na výživné, které je poskytováno nezletilým dětem, není však takové započtení přípustné, a to ani dohodou.

Jak již bylo naznačeno výše, obchodněprávní úprava má některá specifika. K započtení v režimu obchodního zákoníku jsou způsobilé pouze pohledávky, které lze uplatnit u soudu (zde je vidět již poněkud jiné vymezení oproti občanskoprávní úpravě). Tyto odlišnosti se projevují i v rozšíření možností započíst pohledávku a to tak, že započtení však nebrání, jestliže pohledávka je promlčena, avšak promlčení nastalo teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení. Jedná se tedy o zmírnění časového omezení, které platí podle občanského zákoníku. Faktem však zůstává, že proti pohledávce splatné nelze započíst pohledávku nesplatnou. Ovšem zákon zná jednu výjimku - ledaže jde o pohledávku vůči dlužníku, který není schopen plnit své peněžité závazky. Toto však nedopadá na situaci, kdy pohledávka není splatná jen proto, že věřitel na žádost dlužníka odložil dobu splatnosti jeho závazku, aniž se změnil jeho obsah. V takovém případě je opět možné pohledávku započíst. Situace se poněkud komplikuje, pokud jsou pohledávky v různých měnách, což se v obchodních vztazích může lehce přihodit. Pak platí pravidlo, že peněžité pohledávky znějící na různé měny jsou započitatelné, jen když tyto měny jsou volně směnitelné. Pro započitatelnou výši těchto pohledávek je rozhodující střední devizový kurs platný v den, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení. Rozhodný je devizový kurs platný v místě sídla nebo v místě podnikání, popřípadě bydliště strany, která projevila vůli pohledávky započíst.

Zákon pamatuje i na situaci, kdy dochází na straně jednoho z dlužníků k postoupení pohledávky nebo jiné změně subjektu zvláštním způsobem. Byla-li pohledávka postupně převedena na několik osob, může dlužník použít k započtení pouze pohledávku, kterou měl v době převodu vůči prvnímu věřiteli, a pohledávku, kterou má vůči poslednímu věřiteli.

Závěrem lze dodat, že výše uvedená omezení v obchodním zákoníku platí pouze pro jednostranné započtení. Dohodou stran lze započíst jakoukoli pohledávku bez dalšího.